Život s asistenčním psem mi změnil život. Nejen mně, ale i mému okolí. Nebojte se být jiní

Marku, jaký je Tvůj příběh?

Když mi byl rok a půl, lékaři mi diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu. Příčina se nikdy nezjistila. Jezdil jsem do lázní, neboť mám 40 % svého těla ochrnutého (jedná se o levostrannou hemiparézu, pozn. redakce). V 17 letech jsem prodělal první epileptický záchvat a rovnou grand mal. Bylo to těsně před Silvestrem. Doteď nevím, co byl spouštěč. Neměl jsem velký úraz, jen pár modřin a pohmoždění. Po měsíci a půl přišel druhý záchvat, také grand mal. A v tu chvíli si mě vzal do péče neurolog v Motole.

Jak jsi to Marku prožíval? Padla někdy od lékařů zmínka, že bys mohl mít epilepsii? 

Nikdo nevěděl, že mám v hlavě ložisko. Nebyl jsem do té doby nikdy vyšetřovaný magnetickou rezonancí nebo jsem nepodstoupil EEG. Lékaři celou dobu řešili můj pohybový aparát a ochrnutí. Neřešili nic dalšího. A jakmile přišel druhý záchvat, rozjel se celý ten cirkus - magnetická rezonance, EEG, CT. 

Co ti proběhlo hlavou?

První, co mi proběhlo hlavou, byl strach. 

Strach z čeho?

Strach z toho, že jsem nevěděl, co to všechno znamená. Nic jsem o epilepsii nevěděl, netušil jsem, jak moc mi to změní život, jaká bude změna režimu. Bylo mi 17, všichni chtějí chodit do hospody a užívat si. A já dostal stopku na pití alkoholu. Byl jsem po maturitě. Chtěl jsem to oslavit. Pro kluka v pubertě je tohle hodně těžké. To samé byly počítačové hry. V tomhle věku je to těžké, člověk si chce užívat života a být rebel. Nechce žádná omezení.

My jsme se dnes sešli, abychom si popovídali o tom, jak se Ti změnil život s Reyem, tvým signálním pejskem. Kdo přišel s nápadem, abys měl signálního psa?

S nápadem přišla moje maminka, když mi bylo asi 21 let. Mamka v tu dobu točila reportáž o Helppesu v České televizi. 

Co sis o nápadu myslel?

 

Do té doby jsem si představil vozíčkáře, který má asistenčního psa nebo nevidomého, který má vodícího psa. O dalších možnostech jsem nevěděl a rozhodně jsem nevěděl, jak moc mi to může pomoct. Šel jsem do  výcvikového centra, kde mi bylo vše vysvětleno. Například to, že signální pes může vycítit záchvaty dopředu, že umí signalizovat, že umí reagovat po záchvatech, že se umí o člověka postarat, sundat brýle, dá se vycvičit na zmáčknutí tlačítka SOS pomoci nebo zazvonění sousedů. A hlavně je to velká psychická pomoc. Epilepsie je nevyzpytatelná, může přijít kdykoliv. Jednou jsem se takhle popálil o horkou trubku, protože jsem byl v bezvědomí. Tohle by se mi s Reyem nikdy nestalo.

Jak Rey například reaguje, když máš auru (stav vědomí, které bývá spojeno s předzvěstí epileptických záchvatů, pozn. redakce)?

 

Rey  do mě začne strkat a posouvá mě, abych si šel lehnout. Velké aury mívám tak 3x-4x do týdne. Když mi není dobře, tak si Rey ke mě lehne a hlídá mě. Například včera jsem cvičil, ležel jsem na zádech. Rey se přiblížil, položil mi tlapku na srdce a sledoval mě. Nic mi nebylo, ale on mě hlídal. Po minutě dal tlapku pryč a lehnul si vedle mě a hlídal mě. Věděl, že jsem v pořádku.

Jak se u toho cítíš?

Je to krásný. Rey je u mě pořád. Tím, že je pořád se mnou, vnímá mě, hlídá mě, tak má 100% přesnost. Když ležíme na gauči, tak je u mě. Většinou mi leží na hrudníku nebo na rameni. Na jakýkoliv impulz zareaguje. Když cítí, že mi není dobře, začně mě strkat do postele, sundávat brýle. Já v tu chvíli vim, že si musím buď lehnout, nebo se dát do nějaké bezpečné pozice. Rey většinou vycítí o chvilku dříve než já, že mi není dobře. Tak o minutku až dvě. Je to úleva nejen pro mě, ale hlavně pro moje okolí. Mojí rodinu. Bojí se o mě méně, vědí, že jsem v bezpečí.

 

Stalo se někdy, že by Rey odhadl špatně tvůj stav?

Jednou se mi stalo, že jsem si zavazoval boty, vstal jsem a zamotala se mi hlava. V tu chvíli začal Rey reagovat, protože se mi motala hlava a byl jsem trochu v limbu. Ale nemělo to nic společného s epilepsií. I tak to vycítil.

 

Rey Tě musí mít strašně rád.

On je neuvěřitelný. Je to tak strašně empatický zvíře, tak věrný a tak úžasný. A samozřejmě, ten vztah musí být vzájemný, aby to fungovalo. Nikdy nic není jednostranný.  Já mu musím dát prostor, energii, jsem s ním pořád venku, hodně se mu věnuju. On mi to pak oplácí.

 

Kam všude může asistenční pes? Respektive, na jaká běžná místa nemůže?

Nemůže na oddělení JIP, na ARO. Já mám zkušenost s tím, že mi nevzali ani jednou asistenčního psa do sanitky. Je to pak komplikace, pokud jste sám, kdo se o toho psa postará, když vás odvezla sanitka a on zůstal sám na ulici. Je dobrý mít samozřejmě známku výcvikového centra, kontakt atd. Hlavně pokud cestujete do zahraničí, tak i v angličtině nebo v příslušném jazyce, aby vás pak mohli kontaktovat. 

Může signální/asistenční pes do letadla?

Může. Je pro ně vyhrazené v letadle speciální místo na palubě letadla. A nemusí mít letenku. Stejně jako v autobuse nebo v tramvaji mají signální/asistenční psi vyhrazené místo. Ale to je kapilola sama pro sebe. V autobuse je to místo hned za řidičem.

Tak tam toho prostoru moc není. Tam se Rey vejde? To si umím představit tak čivavu. Ale ne většího psa jako je například labrador.

Ne všechny prostředky jsou prakticky připravené pro lidi se zdravotním hendikepem nebo pro lidi s asistenčním/signálním psem. Například já jsem epileptik se signálním psem. Mám nárok na ZTP místo. Ale tím, že na mně ten hendikep není vidět, tak mě nikdo na to místo nepustí. Když mi je dobře, tak mi to nevadí. Nepotřebuju si to své místo vyhádat. Lidi jsou sobecký čím dál tím víc, v MHD se dívají do telefonů a nedívají se po okolí. 

V tramvajích, tady v Praze, jsou místa vyhrazená pro signálního/asistenčního nebo vodícího psa, ale jsou z kopce. Takže ten pejsek klouže a nemůže tam vydržet. Není to ve všech tramvajích, je to v těch nových modelech. 

To je docela zážitek cestovat v MHD s Reyem.

Jednou jsem měl epizodu s revizorem, protože mi vytknul, že nejsem na vyhrazeném místě a že Rey nemá košík. Přitom signální/asistenční pes nemusí mít košík a na vyhrazené místo se bohužel nevejde. 

Na kolik ti život s asistenčním psem změnil život?

Otočilo to můj život o 100 %. Nejen mě, ale i mému okolí. Kolikrát je epilepsie horší pro okolí než pro vás samotného. Já vím, že když dostanu záchvat, tak ho prožiju a doufám, že se mi nic nestane. Ale okolí se o mě bojí. Teď už ne. Díky Reyovi se můžu na záchvat včas připravit. Zároveń jsem se díky asistenčnímu psovi s epilepsií víc srovnal. Zjistil jsem, co jsou moje spouštěče. Což je neuvěřitelný. 

Kolik takových Reyů po České republice chodí? Přijde mi, jak Tě poslouchám, že je to vzácnost. Kde se případně lidé dozví více o možnosti mít asistenčního/signálního psa?

Na stránkách výcvikových centra jako je například Helppes. Není třeba se bát ani finančního zatížení. Vodící psi jsou hrazení státem jako kompenzační pomůcka. Asistenční psi nejsou hrazení státem, ale na jejich výcvik přispívají dárci a lidé s postižením dostanou asistenčního psa do užívání zdarma. Po jejich převzetí do užívání samozřejmě hradí běžné výdaje jako je krmivo, veterinář atd. 

Jak cvičitel pozná, že tento konkrétní pes je vhodný pro lidi s epilepsií? 

Výcvik trvá půl roku až rok. Záleží na povaze psa a co konkrétně ten člověk potřebuje za cviky. Čím náročnější cviky, tím déle výcvik trvá. Každý pes má nějaké vlohy. Na schůzce si i řeknete, jaké máte preference - plemeno, barvu atd. Pak musí odborníci posoudit, jestli mají pro vás zrovna vhodného pejska, nebo ne. Je to jak výběrové řízení.

Je z tvého pohledu více zájemců o pejska nebo více pejsků?

 

To by spíš řeklo výcvikové centrum, ale moc signálních asistentů nepotkávám. Může to být mnoha faktory, například o této možnosti nevědí, nemohli by se o psa postarat, případně pro ně není vhodný.

Proto také dnes spolu vedeme rozhovor, aby se o této možnosti dozvědělo co nejvíce lidí.

Přesně tak. Může jim to změnit život jako mně. 

Co bys vzkázal lidem, kteří mají zájem o asistenčního/signálního psa?

Člověk se nesmí bát mít asistenčního psa. Být jiný. Kamkoliv vejdu, tak Rey je označený, že je to asistenční pes epileptika. V tů chvíli už mám nálepku, kterou bych neměl, kdybych neměl asistenční psa. Na mě není můj handicap jinak vidět. Takhle jdu s kůži na trh. Ale stojí to za to. Můj život se díky asistenčnímu psovi změnil.