Pro lékaře byla a je moje epilepsie záhadou
Epilepsie vstoupila do mého života jako blesk z čistého nebe. Objevila se ve dvou letech.
Hrála jsem si se sestrou na hřišti, když přišel první epileptický záchvat „absence“. Po nástupu do školy se záchvaty zhoršovaly a přicházely už jen velké „grand mal“ záchvaty.
Pro lékaře byla moje epilepsie od dětství, a je až dodnes, záhadou. Nikdy nedokázali s jistotou říct, co nemoc způsobilo a o jakou epilepsii se vlastně jedná. Dlouho jsem ani já sama neměla vůbec tušení o tom, že jsem nemocná. Moje máma měla pro mé záchvaty vždy připravené vysvětlení a ani ve škole nikdo nic nevěděl. Rodiče mě vychovávali jako zdravé dítě a po boku o rok mladší sestry jsem musela držet krok. Nějaké úlevy nebo odpočinek nepřicházel v úvahu.
Rodičům jsem dlouho nemohla odpustit
Čím jsem však byla starší, tím bylo vysvětlování složitější. Začala jsem se postupně o nemoc zajímat sama. Trvalo to dlouho a až po studiu na vyšší odborné škole, kde jsem psala absolventskou práci o epilepsii, jsem se detailně seznámila se specifiky nemoci. Po shrnutí všech informací a objevení různých nástrah, jsem rodičům nemohla dlouho odpustit.
Často jsem přemýšlela:„Proč se mnou víc nemluvili, nebrali na mě větší ohledy?“. Proč, když jsem cítila, že mi není dobře, mě táta nenechal v posteli a místo toho mě nutil do různých náročnějších věcí a neustále mi opakoval „musíš, zvládneš to, pokračuj!“.
Musela jsem se k nemoci postavit čelem
Dnes je mi 25 let, studuji sociální práci na vysoké škole, bydlím s přítelem daleko od rodiny a s odstupem času všechno vidím jinak. Jsem vděčná za to, že se mnou nejednali v rukavičkách. Místo toho mě naučili samostatnosti a nabídli mi krásný a kvalitní život, kde epilepsie nezaujímá dominantní pozici.
Epilepsie se mi od dětství zlepšila, stále se však sem tam objeví záchvat i nějaké to zaškobrtnutí (pozlobí nálada i paměť). Jedno však vím jistě. Kdyby rodiče nenaléhali a nenutili mě postavit se nemoci čelem, nikdy bych nedokázala být taková, jaká jsem dnes. A nejsou to jen rodiče, je to i epilepsie, která mě naučila nejen pokoře, ale i respektu k sobě i k druhým.
Přála bych všem, aby našli sílu, nevzdávali své sny a bojovali, i přes to že jim nemoc bude házet klacky pod nohy! VYDRŽTE!
Další příběhy
Nemoc nás nedefinuje
Nemoc, ať už je jakákoliv, nás nedefinuje. Ano, je potřeba dodržovat určité věci a pojí se s ní jiný životní režim. Ale to, jak se k ní budeme stavět, je pouze na nás.
Děti s epilepsií bývají často vyloučené z kolektivu
Je třeba to změnit říká Diana Hanczková, studentka třetího ročníku medicíny.
Moje práce mi pomohla, abych svou nemoc pochopila
Přiznává psycholožka Hanka Orlíková v rozhovoru.
Každý „problém“ má své řešení
Rozhovor s Petrou Dittrichovou o vyrovnávání se s epilepsií a zvládání zaměstnání.
Sdílení má smysl
V rozhovoru s veršující blogerkou Martinou Seifrtovou Majorošovou se dozvíte, proč píše o své epilepsii a úzkostné poruše.
Jak šel Tomáš s barvou ven…
Ve 13 letech Tomáš zjistil, že má epilepsii. Své onemocnění ale dlouho tajil. Nyní, ve svých třiceti letech, o sobě veřejně sdílí, že s epilepsií žije.
Prostě jsem zkolaboval, ale život tím neskončil, není to moje chyba
Rozhovor s Michalem vyrovnávání se s epilepsií i vztazích.
Epilepsií onemocněla moje dcera
Nejhorší je, že člověk chce, aby byla samostatná a teď si myslím, že to opravdu nejde.
Měla jsem najednou pocit, že jsem jako z jiný planety
Rozhovor s Michaelou o přijmutí epilepsie jako součásti života.
Epilepsie mi přinesla duchovní rozvoj
Rozhovor s Ondřejem, kterému epilepsie umožnila sebepoznání a duchovní rozvoj.
Důležité je podle mě, aby se o nemoci mluvilo
Aby okolí vědělo, jak má zareagovat v případě, když má někdo epileptický záchvat.
Nejdůležitější je, věnovat se tomu, co vás naplňuje štěstím
Moje první setkání s epilepsií bylo v 9 letech úplnou náhodou. Často mně bolela hlava a nepomáhalo nic.
Epilepsie připravila Alenu o první lásku, mateřství si vzít nenechala
Dnes je hrdou mámou dospělé dcery. Cesta k dítěti však byla kvůli nemoci velmi složitá.