Každý „problém“ má své řešení

Rozhovor s Petrou Dittrichovou o vyrovnávání se s epilepsií a zvládání zaměstnání.

Petra pracuje ve státní správě. Vystudovala střední odbornou školu stavební. Žije v Chocni. Epilepsie se u ní projevila poprvé ve 3 letech, poté se vrátila v 15 letech a trvá dosud. Má ráda softball, turistiku, architekturu.

Jaký byl Váš přístup – vědělo Vaše okolí vždy, že čelíte epilepsii?

Ano, vědělo. Moje mamka mě vedla k tomu, abych lidem, se kterými budu déle v kontaktu, řekla, že se léčím s epi. Prvně, kde jsem musela o epi mluvit, bylo s trenérem na softballe a potom na střední škole a internátě. Poprvé jsem se styděla, ale později jsem pochopila, že je to důležité. Když jsem trenérovi řekla o epi společně s mamkou, daly jsme mu propagační materiál informující o epilepsii a první pomoci. Poté jsme celou záležitost probrali s holkami v týmu. Asi půl roku na to dostala záchvat spoluhráčka a všichni věděli, jak jí pomoci. Ze začátku jsem se styděla a měla jsem pocit, že jsem divná. Rodina, přátelé a tým mi hodně dodali sebevědomí a pocit bezpečí.

Seznámila jste vždy kolegy v práci se skutečností, že čelíte epilepsii? Osvědčilo se Vám to?

Ano, seznámila a osvědčilo.

S jakými reakcemi kolegů jste se setkávala?

Byla to zvědavost. Vyptávali se jak záchvat probíhá, jak mi mohou pomoci. Když si postupně povídáte s kolegy, zjistíte, že většina lidí má nějaký zdravotní problém – třeba astma, intolerance na potraviny, alergie, migrény…

A reakce nadřízených?

Na prvním pracovišti byla reakce pozitivní. Vedoucí mi řekl, že málokdo je dnes úplně zdravý. Chtěl znát informace k epilepsii a dohodli jsme se, že vždy při záchvatu zavolá záchranku.

Když jsem se nechala přeložit na jiné pracoviště u stejného zaměstnavatele, také jsem informovala vedoucí. Její reakce moc vlídná nebyla. Reagovala přesto tak, že když jsem prošla zdravotní prohlídkou a nebude to mít vliv na výkon v práci, nevadí.

Mluvila jste o své epilepsii během přijímacího řízení se zaměstnavatelem? Považujete to za dobré?

Považuji to za dobré. Nikdy nevíte, kdy se záchvat dostaví. Při pohovoru jsem svému budoucímu vedoucímu na závěr sdělila, že se léčím s epi. Překvapila mě mile jeho reakce. Řekl mi, že v tom nevidí problém a dle jeho slov málokdo dnes nemá žádný zdravotní problém. Chtěl vědět, jak mi případně pomoci a jestli pravidelně navštěvuji lékaře.

Jestli Vám tato otázka není nepříjemná – potkal Vás záchvat v zaměstnání a jaký měl průběh? Jak na něj reagovali kolegové?

Záchvat se dostavil na druhém pracovišti. Měla jsem křeče v celé levé části těla. Nemohla jsem mluvit, ale vnímala jsem okolí. Kolegyně byly velmi pohotové. Stihla jsem si lehnout na zem, protože vím, že padat na zem je pěkně bolestivé – pocítíte vše až druhý den. Kolegyně zavolaly záchranku. Celou dobu byly klidné, mluvily na mě, protože viděly, že pravá strana reaguje. Když jsem po pár dnech přišla do práce, mluvily jsme spolu o celém průběhu záchvatu. Nebyly si jen jisté, jestli měly záchranku volat. Dostaly vynadáno, že nejdřív neinformovaly vedoucí a volaly prvně záchranku bez jejího vědomí.