Každý „problém“ má své řešení

Rozhovor s Petrou Dittrichovou o vyrovnávání se s epilepsií a zvládání zaměstnání.

Petra pracuje ve státní správě. Vystudovala střední odbornou školu stavební. Žije v Chocni. Epilepsie se u ní projevila poprvé ve 3 letech, poté se vrátila v 15 letech a trvá dosud. Má ráda softball, turistiku, architekturu.

Jaký byl Váš přístup – vědělo Vaše okolí vždy, že čelíte epilepsii? 
Ano, vědělo. Moje mamka mě vedla k tomu, abych lidem, se kterými budu déle v kontaktu, řekla, že se léčím s epi. Prvně, kde jsem musela o epi mluvit, bylo s trenérem na softballe a potom na střední škole a internátě. Poprvé jsem se styděla, ale později jsem pochopila, že je to důležité. Když jsem trenérovi řekla o epi společně s mamkou, daly jsme mu propagační materiál informující o epilepsii a první pomoci. Poté jsme celou záležitost probrali s holkami v týmu. Asi půl roku na to dostala záchvat spoluhráčka a všichni věděli, jak jí pomoci. Ze začátku jsem se styděla a měla jsem pocit, že jsem divná. Rodina, přátelé a tým mi hodně dodali sebevědomí a pocit bezpečí.

Seznámila jste vždy kolegy v práci se skutečností, že čelíte epilepsii? Osvědčilo se Vám to?
Ano, seznámila a osvědčilo.

S jakými reakcemi kolegů jste se setkávala?
Byla to zvědavost. Vyptávali se jak záchvat probíhá, jak mi mohou pomoci. Když si postupně povídáte s kolegy, zjistíte, že většina lidí má nějaký zdravotní problém – třeba astma, intolerance na potraviny, alergie, migrény…

A reakce nadřízených?
Na prvním pracovišti byla reakce pozitivní. Vedoucí mi řekl, že málokdo je dnes úplně zdravý. Chtěl znát informace k epilepsii a dohodli jsme se, že vždy při záchvatu zavolá záchranku.
Když jsem se nechala přeložit na jiné pracoviště u stejného zaměstnavatele, také jsem informovala vedoucí. Její reakce moc vlídná nebyla. Reagovala přesto tak, že když jsem prošla zdravotní prohlídkou a nebude to mít vliv na výkon v práci, nevadí. 

Mluvila jste o své epilepsii během přijímacího řízení se zaměstnavatelem? Považujete to za dobré?
Považuji to za dobré. Nikdy nevíte, kdy se záchvat dostaví. Při pohovoru jsem svému budoucímu vedoucímu na závěr sdělila, že se léčím s epi. Překvapila mě mile jeho reakce. Řekl mi, že v tom nevidí problém a dle jeho slov málokdo dnes nemá žádný zdravotní problém. Chtěl vědět, jak mi případně pomoci a jestli pravidelně navštěvuji lékaře. 

Jestli Vám tato otázka není nepříjemná – potkal Vás záchvat v zaměstnání a jaký měl průběh? Jak na něj reagovali kolegové?
Záchvat se dostavil na druhém pracovišti. Měla jsem křeče v celé levé části těla. Nemohla jsem mluvit, ale vnímala jsem okolí. Kolegyně byly velmi pohotové. Stihla jsem si lehnout na zem, protože vím, že padat na zem je pěkně bolestivé – pocítíte vše až druhý den. Kolegyně zavolaly záchranku. Celou dobu byly klidné, mluvily na mě, protože viděly, že pravá strana reaguje. Když jsem po pár dnech přišla do práce, mluvily jsme spolu o celém průběhu záchvatu. Nebyly si jen jisté, jestli měly záchranku volat. Dostaly vynadáno, že nejdřív neinformovaly vedoucí a volaly prvně záchranku bez jejího vědomí. 

V jakém režimu můžete pracovat?
Mohu pracovat v běžném jednosměnném provozu. 

Jaká tabu se podle Vás s epilepsií v práci pojí? 
Nedokážu to posoudit. Sama jsem se s nimi nesetkala. 

Máte nějaké heslo, které by se vztahovalo k překonávání předsudků o diagnózách?
K překonání překážek potřebujete mít informace. Každý „problém“ má své řešení.

Při pohovoru jsem svému budoucímu vedoucímu na závěr sdělila, že se léčím s epilepsií. Překvapila mě mile jeho reakce.
Petra Dittrichová

Další příběhy

Být sourozencem člověka s epilepsií je těžká role. Nebojte se říct si o pomoc.

Být sourozencem člověka s epilepsií je těžká role. Nebojte se říct si o pomoc.

Epilepsie provází Anetu celý život i přesto, že ona sama ji nemá. Aneta je usměvavá a pozitivní slečna, ale vždy tomu tak nebylo. Starost o bratra s epilepsií jí přinesla mnoho těžkostí a smutku. Co zažívala, jak se jí vše podařilo zvládnout a co k tomu potřebovala, se dočtete v rozhovoru.

I kdyby přišel jen jeden člověk s epilepsií, bude mít akce pro mě smysl

I kdyby přišel jen jeden člověk s epilepsií, bude mít akce pro mě smysl

Tomáš je studentem fakulty humanitních studií a DJ. Díky své sestře žijící s epilepsií si uvědomil omezení, která lidé s epilepsií mají. A rozhodl se to změnit. Přečtěte si rozhovor s pořadatelem historicky první „epileptic friendly rave“ akce s názvem NO STROBE.

Život s asistenčním psem mi změnil život. Nejen mně, ale i mému okolí. Nebojte se být jiní

Život s asistenčním psem mi změnil život. Nejen mně, ale i mému okolí. Nebojte se být jiní

Marek a jeho signální pes Rey jsou nerozlučná dvojka. Dva velcí sympaťáci. Mají mezi sebou pouto, které by jim mohl leckdo závidět. Rey hlídá Marka jako oko v hlavě, i tak jsem měla tu možnost si Reye pohladit a seznámit se s ním. Stejně tak i Marek Reye neustále hladí a hlídá si ho. Jejich vztah se nedá popsat, to se musí zažít. S Markem jsme si povídali o tom, jak mu signální čtyřnohý parťák změnil jeho život s epilepsií.

Nemoc nás nedefinuje

Nemoc nás nedefinuje

Nemoc, ať už je jakákoliv, nás nedefinuje. Ano, je potřeba dodržovat určité věci a pojí se s ní jiný životní režim. Ale to, jak se k ní budeme stavět, je pouze na nás.

Děti s epilepsií bývají často vyloučené z kolektivu

Děti s epilepsií bývají často vyloučené z kolektivu

Je třeba to změnit říká Diana Hanczková, studentka třetího ročníku medicíny.

Moje práce mi pomohla, abych svou nemoc pochopila

Moje práce mi pomohla, abych svou nemoc pochopila

Přiznává psycholožka Hanka Orlíková v rozhovoru.

Sdílení má smysl

Sdílení má smysl

V rozhovoru s veršující blogerkou Martinou Seifrtovou Majorošovou se dozvíte, proč píše o své epilepsii a úzkostné poruše.

Jak šel Tomáš s barvou ven…

Jak šel Tomáš s barvou ven…

Ve 13 letech Tomáš zjistil, že má epilepsii. Své onemocnění ale dlouho tajil. Nyní, ve svých třiceti letech, o sobě veřejně sdílí, že s epilepsií žije.

Prostě jsem zkolaboval, ale život tím neskončil, není to moje chyba

Prostě jsem zkolaboval, ale život tím neskončil, není to moje chyba

Rozhovor s Michalem vyrovnávání se s epilepsií i vztazích.

Epilepsií onemocněla moje dcera

Epilepsií onemocněla moje dcera

Nejhorší je, že člověk chce, aby byla samostatná a teď si myslím, že to opravdu nejde.

Měla jsem najednou pocit, že jsem jako z jiný planety

Měla jsem najednou pocit, že jsem jako z jiný planety

Rozhovor s Michaelou o přijmutí epilepsie jako součásti života.

Epilepsie mi přinesla duchovní rozvoj

Epilepsie mi přinesla duchovní rozvoj

Rozhovor s Ondřejem, kterému epilepsie umožnila sebepoznání a duchovní rozvoj.

Důležité je podle mě, aby se o nemoci mluvilo

Důležité je podle mě, aby se o nemoci mluvilo

Aby okolí vědělo, jak má zareagovat v případě, když má někdo epileptický záchvat.

Nejdůležitější je, věnovat se tomu, co vás naplňuje štěstím

Nejdůležitější je, věnovat se tomu, co vás naplňuje štěstím

Moje první setkání s epilepsií bylo v 9 letech úplnou náhodou. Často mně bolela hlava a nepomáhalo nic.

Pro lékaře byla a je moje epilepsie záhadou

Pro lékaře byla a je moje epilepsie záhadou

Epilepsie vstoupila do mého života jako blesk z čistého nebe. Objevila se ve dvou letech.

Epilepsie připravila Alenu o první lásku, mateřství si vzít nenechala

Epilepsie připravila Alenu o první lásku, mateřství si vzít nenechala

Dnes je hrdou mámou dospělé dcery. Cesta k dítěti však byla kvůli nemoci velmi složitá.