Epilepsie mi přinesla duchovní rozvoj

Co pro Vás znamená epilepsie?
Epilepsie byla součástí mého života. Něco, s čím jsem žil, s čím se musel smířit a nemohl s tím bojovat. Není to radost, není to štěstí, je to jistá životní komplikace. Nicméně když epilepsii přijmete a naučíte se s ní žít, což je taková otřepaná fráze, tak vám to pomůže v kvalitě vašeho života a ten problém se mnohonásobně zmenší.

A co Vám přinesla epilepsie do života?
Spoustu náhledů na život jinými směry. Seznámila mne například s mnoha psychologickými terapiemi, a tím mi umožnila poznat sebe sama trošku víc. Své emoce, svoji podstatu, svůj charakter i strachy z dětství. To, jak se u mne epilepsie projevovala, na tom jsme spolupracovali s psychology a následně se i záchvaty začaly lepšit nebo zcela mizely. Přinesla mi rozvoj v sebepoznání, v duchovním rozvoji, protože jsem neustále pátral a hledal možnosti.

Zmínil jste, že jste více poznal svou podstatu, svůj charakter, co to znamená?
Má epilepsie souvisela se strachy a panikou. Takže jsme hodně pracovali s emocemi, se strachy a panikou z dětství, s jejich přijetím. Pokud jsem například dokázal přijmout strach a paniku v případě, kdy na mne přišla epilepsie, a měl jsem monumentální panický záchvat, což jsem se dokázal naučit, tak se epilepsie zmírnila, ba dokonce zcela odešla. Panický záchvat odešel a epileptický výboj v mém mozku se zmírnil a uklidnil, což bylo pro mne neuvěřitelné a pro neurology taky. Samozřejmě bylo těžké se to naučit a přijmout to. Nebylo to nejlehčí, nicméně dařilo se a velmi mi to pomohlo ve zkvalitnění života.

V čem byl váš život před tím nekvalitní?
V bezmocnosti ovlivňovat záchvaty. Za ta léta, kdy jsem měl epilepsii, jsem si vybudoval zhruba 3 nebo 4 pilíře, jak epileptický záchvat ovlivnit, když na mne přijde. Ty jsem užíval dle potřeby a to mi velmi pomohlo. A také pomocí západní medicíny, po záchvatu jsem si mohl vzít Diazepam, prospat se, to mi umožnilo se navrátit, když už záchvat náhodou proběhl, což se stávalo zhruba jednou za 6 dní. Po Diazepamu jsem byl schopen se dostat do normálního stavu, bez nějaké únavy, splínů, větších introvertních nálad a lehkých depresí, které po mých epi záchvatech nastávaly.

O epilepsii mluvíte v minulém čase. Jak jste se jí zbavil?
Konečným řešením, které ukončilo epilepsii jednou provždy, byla operace. Operaci neurologové navrhovali již dlouho, jelikož jsem byl vhodným adeptem. Dlouho jsem ji odmítal a stále věřil, že epilepsie odejde a že se ji zbavím pomocí alternativních řešení. Nicméně alternativní řešení mi pomáhala záchvaty odehnat či zmírnit, ale ne se jich zbavit nastálo. Jednoho dne jsem se rozhodl, že je třeba s tím skoncovat, že už jsem nalezl a vyzkoušel mnoho, a po rozhovoru s několika neurology, nezávisle na sobě, jsem byl nakonec přesvědčen, že má operace opravdu dopadne dobře, takže jsem ji podstoupil v nemocnici Na Homolce. Operace se vydařila a já jsem tři týdny bez záchvatů. Jsem nejšťastnější.

Když porovnáte život s epilepsií a bez epilepsie, jaký je v tom rozdíl?
Musíte si hlídat denní režim, spánek, nepít alkohol, pro každého je to něco jiného. Pomáhalo mi být s kamarády, než být sám ve svých myšlenkách. Vyhýbat se stresu, a když to přicházelo, všeho jsem nechal a odpočíval jsem, hrál na kytaru, četl jsem, šel na procházku s pak mezi lidi. Epilepsie byla část mého života, bylo třeba se s ní smířit, nebojovat s ní, pomůže to v kvalitě života, mnohem lépe se s ní žije. Nebát se, nemít strach a přijmout ji. Neměl jsem velké záchvaty, o to hůř jsem prožíval psychické ataky a post epileptické stavy. S diskriminací jsem se nesetkal.

Čím může sociální služba přispět do života do života člověku s epilepsií?
Tím, čím neurolog přispět nemůže nebo nechce. Můžete poradit jak zkvalitnit sociální život, sdružovat lidi, sdílet zkušenosti o tom, jak se s epilepsií žije a jak ji zmírnit, nebo „jen“ mluvit s člověkem o tom, jak se mu daří. Jste doplněk lékařů – to co nechtějí dělat oni, děláte vy.