Epilepsie mi přinesla duchovní rozvoj

Rozhovor s Ondřejem, kterému epilepsie umožnila sebepoznání a duchovní rozvoj.

Co pro Vás znamená epilepsie?
Epilepsie byla součástí mého života. Něco, s čím jsem žil, s čím se musel smířit a nemohl s tím bojovat. Není to radost, není to štěstí, je to jistá životní komplikace. Nicméně když epilepsii přijmete a naučíte se s ní žít, což je taková otřepaná fráze, tak vám to pomůže v kvalitě vašeho života a ten problém se mnohonásobně zmenší.

A co Vám přinesla epilepsie do života?
Spoustu náhledů na život jinými směry. Seznámila mne například s mnoha psychologickými terapiemi, a tím mi umožnila poznat sebe sama trošku víc. Své emoce, svoji podstatu, svůj charakter i strachy z dětství. To, jak se u mne epilepsie projevovala, na tom jsme spolupracovali s psychology a následně se i záchvaty začaly lepšit nebo zcela mizely. Přinesla mi rozvoj v sebepoznání, v duchovním rozvoji, protože jsem neustále pátral a hledal možnosti.

Zmínil jste, že jste více poznal svou podstatu, svůj charakter, co to znamená?
Má epilepsie souvisela se strachy a panikou. Takže jsme hodně pracovali s emocemi, se strachy a panikou z dětství, s jejich přijetím. Pokud jsem například dokázal přijmout strach a paniku v případě, kdy na mne přišla epilepsie, a měl jsem monumentální panický záchvat, což jsem se dokázal naučit, tak se epilepsie zmírnila, ba dokonce zcela odešla. Panický záchvat odešel a epileptický výboj v mém mozku se zmírnil a uklidnil, což bylo pro mne neuvěřitelné a pro neurology taky. Samozřejmě bylo těžké se to naučit a přijmout to. Nebylo to nejlehčí, nicméně dařilo se a velmi mi to pomohlo ve zkvalitnění života.

V čem byl váš život před tím nekvalitní?
V bezmocnosti ovlivňovat záchvaty. Za ta léta, kdy jsem měl epilepsii, jsem si vybudoval zhruba 3 nebo 4 pilíře, jak epileptický záchvat ovlivnit, když na mne přijde. Ty jsem užíval dle potřeby a to mi velmi pomohlo. A také pomocí západní medicíny, po záchvatu jsem si mohl vzít Diazepam, prospat se, to mi umožnilo se navrátit, když už záchvat náhodou proběhl, což se stávalo zhruba jednou za 6 dní. Po Diazepamu jsem byl schopen se dostat do normálního stavu, bez nějaké únavy, splínů, větších introvertních nálad a lehkých depresí, které po mých epi záchvatech nastávaly.

O epilepsii mluvíte v minulém čase. Jak jste se jí zbavil?
Konečným řešením, které ukončilo epilepsii jednou provždy, byla operace. Operaci neurologové navrhovali již dlouho, jelikož jsem byl vhodným adeptem. Dlouho jsem ji odmítal a stále věřil, že epilepsie odejde a že se ji zbavím pomocí alternativních řešení. Nicméně alternativní řešení mi pomáhala záchvaty odehnat či zmírnit, ale ne se jich zbavit nastálo. Jednoho dne jsem se rozhodl, že je třeba s tím skoncovat, že už jsem nalezl a vyzkoušel mnoho, a po rozhovoru s několika neurology, nezávisle na sobě, jsem byl nakonec přesvědčen, že má operace opravdu dopadne dobře, takže jsem ji podstoupil v nemocnici Na Homolce. Operace se vydařila a já jsem tři týdny bez záchvatů. Jsem nejšťastnější.

Když porovnáte život s epilepsií a bez epilepsie, jaký je v tom rozdíl?
Musíte si hlídat denní režim, spánek, nepít alkohol, pro každého je to něco jiného. Pomáhalo mi být s kamarády, než být sám ve svých myšlenkách. Vyhýbat se stresu, a když to přicházelo, všeho jsem nechal a odpočíval jsem, hrál na kytaru, četl jsem, šel na procházku s pak mezi lidi. Epilepsie byla část mého života, bylo třeba se s ní smířit, nebojovat s ní, pomůže to v kvalitě života, mnohem lépe se s ní žije. Nebát se, nemít strach a přijmout ji. Neměl jsem velké záchvaty, o to hůř jsem prožíval psychické ataky a post epileptické stavy. S diskriminací jsem se nesetkal.

Čím může sociální služba přispět do života do života člověku s epilepsií?
Tím, čím neurolog přispět nemůže nebo nechce. Můžete poradit jak zkvalitnit sociální život, sdružovat lidi, sdílet zkušenosti o tom, jak se s epilepsií žije a jak ji zmírnit, nebo „jen“ mluvit s člověkem o tom, jak se mu daří. Jste doplněk lékařů – to co nechtějí dělat oni, děláte vy.

Nebát se, nemít strach a přijmout ji.
Ondřej

Další příběhy

Být sourozencem člověka s epilepsií je těžká role. Nebojte se říct si o pomoc.

Být sourozencem člověka s epilepsií je těžká role. Nebojte se říct si o pomoc.

Epilepsie provází Anetu celý život i přesto, že ona sama ji nemá. Aneta je usměvavá a pozitivní slečna, ale vždy tomu tak nebylo. Starost o bratra s epilepsií jí přinesla mnoho těžkostí a smutku. Co zažívala, jak se jí vše podařilo zvládnout a co k tomu potřebovala, se dočtete v rozhovoru.

I kdyby přišel jen jeden člověk s epilepsií, bude mít akce pro mě smysl

I kdyby přišel jen jeden člověk s epilepsií, bude mít akce pro mě smysl

Tomáš je studentem fakulty humanitních studií a DJ. Díky své sestře žijící s epilepsií si uvědomil omezení, která lidé s epilepsií mají. A rozhodl se to změnit. Přečtěte si rozhovor s pořadatelem historicky první „epileptic friendly rave“ akce s názvem NO STROBE.

Život s asistenčním psem mi změnil život. Nejen mně, ale i mému okolí. Nebojte se být jiní

Život s asistenčním psem mi změnil život. Nejen mně, ale i mému okolí. Nebojte se být jiní

Marek a jeho signální pes Rey jsou nerozlučná dvojka. Dva velcí sympaťáci. Mají mezi sebou pouto, které by jim mohl leckdo závidět. Rey hlídá Marka jako oko v hlavě, i tak jsem měla tu možnost si Reye pohladit a seznámit se s ním. Stejně tak i Marek Reye neustále hladí a hlídá si ho. Jejich vztah se nedá popsat, to se musí zažít. S Markem jsme si povídali o tom, jak mu signální čtyřnohý parťák změnil jeho život s epilepsií.

Nemoc nás nedefinuje

Nemoc nás nedefinuje

Nemoc, ať už je jakákoliv, nás nedefinuje. Ano, je potřeba dodržovat určité věci a pojí se s ní jiný životní režim. Ale to, jak se k ní budeme stavět, je pouze na nás.

Děti s epilepsií bývají často vyloučené z kolektivu

Děti s epilepsií bývají často vyloučené z kolektivu

Je třeba to změnit říká Diana Hanczková, studentka třetího ročníku medicíny.

Moje práce mi pomohla, abych svou nemoc pochopila

Moje práce mi pomohla, abych svou nemoc pochopila

Přiznává psycholožka Hanka Orlíková v rozhovoru.

Každý „problém“ má své řešení

Každý „problém“ má své řešení

Rozhovor s Petrou Dittrichovou o vyrovnávání se s epilepsií a zvládání zaměstnání.

Sdílení má smysl

Sdílení má smysl

V rozhovoru s veršující blogerkou Martinou Seifrtovou Majorošovou se dozvíte, proč píše o své epilepsii a úzkostné poruše.

Jak šel Tomáš s barvou ven…

Jak šel Tomáš s barvou ven…

Ve 13 letech Tomáš zjistil, že má epilepsii. Své onemocnění ale dlouho tajil. Nyní, ve svých třiceti letech, o sobě veřejně sdílí, že s epilepsií žije.

Prostě jsem zkolaboval, ale život tím neskončil, není to moje chyba

Prostě jsem zkolaboval, ale život tím neskončil, není to moje chyba

Rozhovor s Michalem vyrovnávání se s epilepsií i vztazích.

Epilepsií onemocněla moje dcera

Epilepsií onemocněla moje dcera

Nejhorší je, že člověk chce, aby byla samostatná a teď si myslím, že to opravdu nejde.

Měla jsem najednou pocit, že jsem jako z jiný planety

Měla jsem najednou pocit, že jsem jako z jiný planety

Rozhovor s Michaelou o přijmutí epilepsie jako součásti života.

Důležité je podle mě, aby se o nemoci mluvilo

Důležité je podle mě, aby se o nemoci mluvilo

Aby okolí vědělo, jak má zareagovat v případě, když má někdo epileptický záchvat.

Nejdůležitější je, věnovat se tomu, co vás naplňuje štěstím

Nejdůležitější je, věnovat se tomu, co vás naplňuje štěstím

Moje první setkání s epilepsií bylo v 9 letech úplnou náhodou. Často mně bolela hlava a nepomáhalo nic.

Pro lékaře byla a je moje epilepsie záhadou

Pro lékaře byla a je moje epilepsie záhadou

Epilepsie vstoupila do mého života jako blesk z čistého nebe. Objevila se ve dvou letech.

Epilepsie připravila Alenu o první lásku, mateřství si vzít nenechala

Epilepsie připravila Alenu o první lásku, mateřství si vzít nenechala

Dnes je hrdou mámou dospělé dcery. Cesta k dítěti však byla kvůli nemoci velmi složitá.