Vše se děje z nějakého důvodu

Karolína je zdravotní sestřička a epilepsie ji vstoupila do života teprve nedávno.

První záchvat prodělala nečekaně v zaměstnání a kvůli ztrátě řidičského průkazu musela změnit pracovní pozici. Epilepsie ji vzala kousek svobody, k nemoci se přesto staví jako k události, která měla v jejím životě přijít a má svůj důvod. O svých pocitech se nebojí otevřeně a upřímně mluvit, chce tak dodat odvahu ostatním s epilepsií.

První záchvat jste prodělala poměrně nedávno, v květnu 2021. Můžete popsat, co se tehdy událo?
V době svého prvního záchvatu jsem pracovala v menší nemocnici jako staniční sestra na interním oddělení. V květnu 2021 opadl nápor covidových pacientů, byly zdravé kolegyně, dcera chodila do školy a já se těšila, že si konečně budu užívat práci. V tu dobu však přišel můj první záchvat — veliký, bez aury. Koukala jsem do papírů, připravovala si infuzi pro pacienta a najednou nic. Když jsem se probrala, moc jsem si neuvědomovala, co se událo. Říkala jsem si, že třeba o nic nejde, že se jedná jen o jeden záchvat a dál to bude určitě v pohodě. Bohužel následné EEG po spánkové deprivaci a magnetická rezonance potvrdily diagnózu epilepsie.

Jste si vědoma, že by záchvatu něco předcházelo?
Ne, vůbec. Záchvat jsem dostala paradoxně v takovém hezkém období klidu, kdy doma vše klapalo, v práci to bylo v pohodě, dobře jsem se vyspala a na směnu se těšila. Nicméně kdysi jsem na základní škole měla určité neurologické potíže typu zahledění a vnitřních zvláštních pocitů déjà vu. Tenkrát byly EEG a magnetická rezonance čisté, pro epilepsii nic nesvědčilo a vytěsnila jsem tyto události z hlavy.

Co se u Vás změnilo po prodělaném záchvatu?
Tím, že jsem přišla o řidičák a bydlím v malé vesnici bez dobré veřejné dopravy, jsem také přišla o práci na daném pracovišti. Dojíždění by pro mě bylo velmi komplikované a časově náročné. Vyrovnat se se ztrátou řidičského průkazu pro mě bylo v danou chvíli nejtěžší. Byla jsem zvyklá si vše zařizovat sama, dojet kam potřebuji a z ničeho nic jsem se stala závislá na blízkých. To, že nemohu pít, ponocovat a musím dodržovat určitý režim, mi nevadí. Vím, že jsou mnohem horší věci.

Bylo pro Vás obtížné najít novou práci?
S nalezením nové práce jsem neměla problém, od září pracuji na menším klidnějším oddělení v Krajské nemocnici v Liberci, pod kterou moje bývalé pracoviště spadá. Na oddělení pracuje moje kamarádka, která mi dala kontakt na vrchní sestru a ta mě přijala velmi vstřícně.

Věděla vedoucí na novém oddělení, že máte epilepsii?
Ano, informace o mně měla od kamarádky, která mě doporučila. O nemoci jsem jí však řekla i osobně, nemám vůbec problém o všem hovořit. Stejně tak jsem o epilepsii řekla i kolegyním. Na začátku se mě samy ptaly, proč jsem přestoupila — přece jen každý na pozici staniční neskončí „jen tak“. Řekla jsem jim, že jsem přišla o řidičský průkaz. Jejich první myšlenka byla jiná než na to, že mám epilepsii. Vzaly to všechny v pohodě. Zajímají se, jak mi je a jsou ochotné mi pomoci. Vrchní sestra mi vyšla vstříc s ranní směnou a když si potřebuji zařídit například kontrolu u lékaře, vždy mi vyhoví.

Mrzí Vás, že jste musela opustit práci na interním oddělení?
Ano, mrzí mě to, práce na interním oddělením je moje srdcovka. Kožní není to, co mě úplně naplňuje. Mám ráda, když se mohu v práci realizovat a vidím rychlé změny či pokroky u pacientů. V současnosti však udělali z našeho kožního covidovou jednotku, takže práce je mnohem více a dalo by se říci, že si ji více užívám. Připadám si užitečnější a to mě naplňuje.

Prodělala jste kromě jednoho záchvatu nějaký další?
Další záchvat jsem neprodělala. Přesto mi v říjnu na kontrole zvýšila paní doktorka léky, jelikož jsem 2x měla náběh na takové „zahledění“ jako kdysi.

Pociťujete nějaké vedlejší účinky léčby?
Ano, po lécích jsem hodně unavená a na počátku léčby jsem se také potýkala s depresivními stavy. Nálada se teď časem stabilizovala, ale únavu pociťuji stále. Svým způsobem mě to dost i brzdí v práci. Vidím, že jsem pomalejší. Dříve jsem dělala 4 věci naráz, vše měla v hlavě a teď pracuji pomaleji a musím si psát poznámky.

Od diagnózy uplynula zatím poměrně krátká doba. Jak se Vám daří s faktem, že máte epilepsii, vyrovnávat?
Snažím se vše brát tak, jak to je. Začala jsem si hledat informace o epilepsii na internetu, protože jsem o nemoci jako takové neměla moc velkou představu. Chtěla jsem slyšet, jak zlé to může být, abych si reálně uvědomila, že já jsem v pohodě. Jsem vděčná, že jsem dostala záchvat v práci, a nikoliv za volantem nebo ve vodě. Vyhledala jsem také pomoc psychologa, nicméně ne primárně kvůli epilepsii, ale kvůli problémům v partnerském vztahu.
S psychologem jsme se dostali i k mé diagnóze, a právě psycholog mě navedl na to, že jsem se s celou situací až moc rychle srovnala a „že dělám jakoby nic.“ Možná si ještě plně neuvědomuji další rizika a nepřipouštím si je k tělu. Nechci ale myslet jen na nejhorší. Hodně mi také pomáhá okolí a moji blízcí.

Karolína ležící na nemocničním lůžku
Věřím, že vše, co se v životě stane, má nějaký důvod. Často si to člověk uvědomí až zpětně, že to zlé bylo k něčemu dobré.
Karolína

Dokážete už dnes říct, že Vám epilepsie přinesla něco pozitivního?
Věřím, že vše, co se v životě stane, má nějaký důvod. Často si to člověk uvědomí až zpětně, že to zlé bylo k něčemu dobré. Díky epilepsii si dnes více vážím lidí kolem sebe, hlavně své rodiny, své dcery a partnera. Vidím, komu na mě opravdu záleží a kdo se ozve jen, když něco potřebuje. Potěšilo mě, že mi třeba dávní přátelé psali zprávy, zajímali se o to, jak mi je a napsali, že na mě myslí. Ukázalo mi to, jací lidé dokážou být. V obou směrech.

Je tu šance, že se plně uzdravíte?
Lékařka mi říkala, že ta možnost tu je. Časem mi možná vrátí řidičák a je možné, že nebudu muset brát celý život léky. Nicméně dokud hrozí jakékoliv riziko, budu maximálně opatrná. Současné medicíně věřím a nechci nic podcenit. To, co bych opravdu nikdy nechtěla zažít, je způsobit například dopravní nehodu a někomu ublížit.

Je něco, co byste ráda vzkázala lidem s epilepsií?
Vzkázala bych, ať se nebojí a o epilepsii i svých pocitech otevřeně mluví. Věřím, že když člověk cítí podporu okolí, bude pro něj vyrovnání se s epilepsií (i jinými nemocemi) lepší.

Máte nějaké své životní motto?
Vše, co se děje, se děje z nějakého důvodu. A na konci každého tunelu je vždy světlo.

Další z Epizóny

Reakce šéfa mě velmi překvapila

Reakce šéfa mě velmi překvapila

Danovi diagnostikovali epilepsii před 3 lety. V té době pracoval v kasinu a se svojí diagnózou se nijak v zaměstnání netajil.

Kvůli epilepsii špatně komunikuji a nemohu sama cestovat

Kvůli epilepsii špatně komunikuji a nemohu sama cestovat

U paní Olgy se epilepsie rozvinula až v dospělosti a velmi jí zasáhla jak do pracovního, tak soukromého života.

Chci najít způsob, jak vyzvat zaměstnance k odvaze o zdravotních problémech mluvit

Chci najít způsob, jak vyzvat zaměstnance k odvaze o zdravotních problémech mluvit

Jedna z nejvýše postavených manažerek diverzity u nás. Na ní záleží, jestli velký finanční dům České spořitelny bude příkladem společnosti vstřícné zdravotním a jiným odlišnostem.

Právo na jedince s epilepsií nahlíží jako na jakéhokoliv jiného zaměstnance

Právo na jedince s epilepsií nahlíží jako na jakéhokoliv jiného zaměstnance

Klára Sommerová je právnička nadnárodní společnosti Reckitt, ambasadorka Společnosti E a vedoucí právní rubriky našeho informačního portálu Epizóna.

Vycházej ze skutečných rizik, ale i možností a příležitostí, ne z předsudků a mýtů

Vycházej ze skutečných rizik, ale i možností a příležitostí, ne z předsudků a mýtů

Lucie Klůzová Kráčmarová je psycholožka, odborná asistentka a vědecká pracovnice působící na Univerzitě Karlově a Univerzitě Palackého v Olomouci.

Epilepsie mi dopomohla k vysněné práci učitele

Epilepsie mi dopomohla k vysněné práci učitele

Michala v jeho 25 letech postihl velký epileptický záchvat, který mu změnil život. Nutno podotknout, že k lepšímu.