Školní psycholog není jen podpora pro děti, ale také pro pedagogický personál. Jeho postoj by měl být neutrální

Lenko, co se Ti vybaví, když se řekne „epilepsie a školství”?

Vybaví se mi, že to může být naprosto v pohodě a zároveň, že to může být obrovský problém. Jsou tady vždy dva póly. Ten, kdy škola s tím nebude mít žádný problém, a ten, kdy fakt, že se na škole objeví dítě s epilepsií, bude pro školu překážka a začnou házet rodičům a dítěti klacky pod nohy. Ale jsou to opravdu dva velké póly, které jsou od sebe hodně vzdálené. Vlastně nevím, proč se to tak děje, že některá škola s tím může mít problém a některá vůbec žádný. Je to možná dané zkušenostmi nebo neinformovaností učitelů a vedení školy. Je to však vždy o lidech a o jejich přístupu, jestli chtějí pomoci, nebo ne.

Setkala ses někdy v praxi se školou, která měla právě negativní přístup k dětem s epilepsií?

V praxi jsem řešila různé případy. Jedním z nich byli právě rodiče, kteří měli dítě s epilepsií a se školou řešili, jestli vůbec jejich dítě může do té určité školy nastoupit. Přitom školský zákon o vzdělávání jasně říká, že každé dítě má právo na rovné podmínky ke vzdělávání, bez ohledu na zdravotní stav nebo specifické potřeby či požadavky. Přesto jsou některé školy schopné říci rodičům, že jejich dítě na této škole nemůže studovat, protože škola nebude schopna zajistit dostatečnou péči o dítě s epilepsií. Tímto školy argumentují a znemožňují tak rodičům, aby jejich dítě mohlo chodit třeba na spádovou základní školu, na kterou má právo. Přitom situace dítěte s epilepsií se dá často rychle vyřešit osobním či sdíleným asistentem ve třídě a edukací pedagogického sboru a dětí o epilepsii.

V případě, že se rodič setká s tímto negativním přístupem, je podle Tebe lepší změnit školu, nebo si stát za svým, aby jejich dítě mohlo zůstat na dané škole?

Tady hraje roli několik faktorů. Většinou jdou děti na svojí spádovou školu, kde už mají například vazby ze školky. Takže změna školy znamená i zpřetrhání stávajících vazeb, které dítě už má vytvořené. Pak je třeba rozhodnout, co je pro dítě opravdu to nejlepší. Určitě je dobré daný problém řešit s pedagogicko-psychologickou poradnou, která může navrhnout, aby dítě mělo svého asistenta v případě, že se daná škola nemůže o dítě postarat. Je skvělé, že existují organizace, jako je právě Společnost E, která nabízí programy pro školy, jezdí do škol a vysvětluje dětem i pedagogům, co to epilepsie je, jak se zachovat a co dělat při záchvatu dítěte. Myslím si, že když někdo nechce přijmout dítě s epilepsií do školy, tak je to hlavně z neznalosti problému a ze strachu z toho, že nebude vědět, co má dělat.

Pramení strach z epilepsie z toho, že lidé mají pořád vůči této nemoci předsudky?

Může to tak být. Myslím si, že systém školství pokud jde o epilepsii je nastavený dobře. Existují vzdělávací programy, je možnost požádat o asistenta atd.  Pak je to už otázka vedení a lidí na školách. Zároveň se to netýká jen epilepsie, ale jakékoliv jiné nemoci nebo zdravotního postižení. Buď se pedagog bude chtít dál vzdělávat a podpoří dítě v tom, aby se vzdělávalo jako ostatní děti, a nebo to bude odmítat a dítěti tuto možnost nedá. Je řada pedagogů, kteří na sobě neustále pracují, posouvají se dále a jsou tu pro děti. Vše je vždy o lidech a podmínkách, které jim nastavuje vedení a ministerstvo školství.

Je možné, aby si i pedagog zašel za školním psychologem pro pomoc a pro podporu?

Školní psycholog není primárně jen pro děti na škole, je pro kohokoliv z tohoto systému. Někdy se může stát, že pedagogové nechtějí jít za školním psychologem, protože se obávají, že by se o jejich problémech začalo hovořit mezi ostatními lidmi ve škole. To by se samozřejmě nemělo nikdy stát, protože i školní psychologové dodržují principy mlčenlivosti a vzájemné důvěry. Je ovšem naprosto v pořádku pokud si z tohoto důvodu najdou psychologa, který je mimo školní zařízení. U pedagogů často vnímám, že jakoukoliv chybu nebo problém, který ve škole nastane, si berou hodně osobně a nechtějí s ním jít ven, protože ho berou právě jako osobní selhání. Psycholog neříká učiteli, jak má učit, ale může mu ukazovat cestu, jak to udělat, aby vztahy mezi učitelem a dětmi fungovaly. Učitelé by měli myslet na svou psychohygienu, péči o sebe a měli by si umět říct o pomoc, aby na vše nezůstavali sami. Jejich povolání je krásné, ale také extrémně náročné.

Co dělat v případě, že se mému dítěti objeví epilepsie a bojí se, jak ho děti přijmou ve třídě nebo jak budou reagovat, kdyby mělo záchvat ve třídě?

V tomto případě za mnou většinou přichází rodiče a řešíme spolu, jak zabezpečit, aby dítě nemělo pocit strachu z toho, že se mu projevila nějaká nemoc nebo odlišnost. Mám špatné zkušenosti s tím, když se takovou skutečnost snaží rodiče nebo děti ututlat, protože v tu chvíli není dítě v klidu, a když se něco stane, třeba nečekaný záchvat, nikdo na to není připravený. Pokud dětem přiměřeně jejich věku podáte informace o tom, že se jejich spolužák momentálně pere s určitou nemocí a vysvětlíte jim, co je potřeba dělat, pak jsou děti schopny vše přijmout a pomoci. Když z nich uděláte experty, kteří umí v dané situaci reagovat, často v nich vyvoláte pocit důležitosti a také ochotu pomáhat. Funguje, když se s dětmi o nemoci mluví, když se z toho nedělá tabu a předcházíte tak i strachu ze stigmatizace dítěte.

Co dělat v případě, že dítě dostane epileptický záchvat přímo ve třídě? Spolužáci to mohou brát negativně, dítě může z toho mít pak strach, jelikož ho viděli spolužáci v situaci, která není úplně komfortní.

Z vyprávění mých klientů vyplývá, že se málokdy stane, že ten úplně první epileptický záchvat, který nikdo nečeká, se stane právě ve škole. V případě, že má dítě epileptický záchvat (nejen tonicko-klonický, ale jakýkoliv) je důležité detailně dítěti popsat, co se s ním v tu chvíli dělo. Pro dítě je důležité, aby vědělo, co se s ním během záchvatu děje a co vidí ostatní lidé okolo. Je řada lidí s epilepsií, kteří nikdy neviděli, jak jejich záchvat vypadá. Rodičům doporučuji, aby například epileptický záchvat natočili, aby dítě vidělo, jak probíhá. Když má dítě epileptický záchvat, tak mu lidé okolo pomohou snáz. Když ho má dospělý člověk, může se stát, že mu lidé nepomohou, půjdou od něj dál, protože nepoznají, že se jedná právě o epilepsii. A opět jsme u té neznalosti a strachu z neznámého. Pokud se tato situace stane ve škole, je potřeba s dětmi komunikovat, vše jim vysvětlit a případně je i zaúkolovat. Děti za situaci ve třídě převezmou odpovědnost a budou vědět, že jejich úloha je například najít dospělého člověka, který dítěti pomůže.

Jak postupovat v komunikaci se školou v případě, že moje dítě má epilepsii?

Jako zákonný zástupce a rodič dítěte, o které mám strach, bych měl nejprve mluvit s učitelem. Pokud funguje komunikace s učitelem, vše se vyřeší a nastaví většinou brzy. Škola může například v dané třídě udělat preventivní program pro děti, během kterého se dozví, o jakou nemoc se jedná a co dělat v krizových situacích. Tématem programu nemusí být jen epilepsie, ale třeba i cukrovka, která se také musí neustále hlídat. Děti neví, proč například spolužák s cukrovkou smí jíst uprostřed hodiny, když ostatní jíst nesmí. Opět je s dětmi potřeba vše probrat.

Je nějaký problém, který často řešíte s rodiči nebo s dětmi s epilepsií ve vztahu ke škole?

Každý případ je individuální. Nejčastěji se ale jedná o problém vztah škola – rodič. Buď to nefunguje z jedné, nebo z druhé strany. Jsou i rodiče, kteří epilepsii svého dítěte podceňují a hází odpovědnost na školu. Není to vždy jen negativní přístup ze strany školy. Většina problémů pak vzniká ze špatné komunikace škola – rodič nebo rodič – škola.

Na co má dítě s epilepsií právo?

Má právo na stejné vzdělání jako všechny ostatní děti. Má právo účastnit se školních akcí a aktivit. Právo na osobního nebo sdíleného asistenta má ve chvíli, kdy dítě podstoupí vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně a ti posoudí jeho nárok. Škola má nárok na asistenta na základě tohoto doporučení z pedagogicko-psychologické poradny. Další věc je ale personální zajištění této pozice. V dnešní době je velmi náročně asistenty shánět, nejedná se o pedagogy a jejich platové ohodnocení je nízké.

Kdy si jako dítě mám přijít pro pomoc?

Ve chvíli, kdy věci nezvládám sám. Pokud moje trápení začne negativně ovlivňovat můj život, což znamená, že ho nemohu žít tak, jak jsem ho žila před svým trápením. To je čas,, kdy si říci o pomoc. A to platí nejen u dětí, ale i u dospělých. Děti s epilepsií nemusí chodit na terapie. Často se jedná jen o jednu krizovou intervenci s psychologem, kdy dítě potřebuje slyšet, že to, co se s ním děje, není úplně běžné a normální, že může cítí nespravedlnost, že se to přihodilo zrovna jemu, a že je těžké zažívat to, co zažívá. Také potřebuje slyšet, že je normální, že se bojí, že cítí nejistotu, a že si na novou situaci potřebuje zvyknout. Důležité je samozřejmě také podporující okolí dítěte.

V případě, že komunikace se školou nefunguje, kam se může rodič nebo dítě s epilepsií obráti?

Mohou se obrátit na pedagogico-psychologickou poradnu. Pak samozřejmě existují neziskové organizace jako je Společnost E, na kterou se také mohou rodiče obracet. Dobrá komunikace je základ všeho. V dobré komunikaci je důležité, aby ani jedna strana na tu druhou netlačila a aby měly společný cíl – chceme zajistit, aby dětem bylo ve škole dobře, a aby byly v bezpečí a co pro to my společně můžeme udělat.

Může školní psycholog působit i jako mediátor mezi pedagogem a rodičem? Potažmo školou a rodičem?

Je důležité si uvědomit, že školní psycholog by měl být neutrální. Neměl by být ani na straně školy a ani na straně dítěte potažmo rodiče. Jeho role je pomoci vyřešit problém. I role mediátora je možná cesta, jak bezpečně nastavit komunikaci mezi školou a rodičem.

Lenko moc Ti děkuji za rozhovor. Nejen z našeho rozhovoru vyplývá, že základ je správná komunikace, nebát si říci o pomoc a umět správně podat informace nejen pedagogům, ale i spolužákům ve škole.

Epilepsie? Hlava, kde to žije!

Stále častěji se setkáváme s příběhy dětí a studentů, kteří jsou kvůli epilepsii vyloučeni ze školního kolektivu (družina, výlety, školy v přírodě, kroužky, plavání) nebo kteří se bojí o své nemoci otevřeně mluvit.

Stažený žaludek. Nejistota. Obavy. Stres. To jsou pocity dětí a studentů s epilepsií, ať už jim jsou 3 roky nebo 20.

Tyto příběhy mají společné jedno. Obavy z epileptického záchvatu. Obavy, které panují na obou stranách – jak u dětí a studentů s epilepsií, tak u spolužáků i pedagogů. Přitom průměrně epileptický záchvat netrvá déle než 2–3 minuty a není život ohrožující. Stačí vědět, co dělat, a je to.

Vše je o komunikaci. Naše kampaň „Epilepsie? Hlava, kde to žije!“ pomůže zlepšit vnímání možné problematiky epilepsie ve školním prostředí.

Každé 3 000 Kč, které vybereme, nám pomohou:

• proškolit pedagogický personál jedné školy, aby věděl, jak se zachovat při epileptickém záchvatu, jak mu předcházet, jak epilepsie může ovlivnit proces učení a jak pomoci dětem a studentům možné těžkosti překonávat.
• uspořádat besedu s žáky či studenty o životě s epilepsii.

Jako tým Společnosti E si přejeme lepší budoucnost pro děti s epilepsiÍ. Pomozte nám s tím.