K výrobě barevných latté mě přivedla epilepsie, říká Peter Popovič

Kdy se u Vás epilepsie poprvé projevila a jakým způsobem?

První záchvat jsem prodělal v 9. třídě na ZŠ, jednalo se o velký záchvat, tzv. grand mal. Poté mi byla nasazena léčba a 3 roky jsem byl bez záchvatu. Další záchvat jsem dostal až v mých 18 letech na letišti v Londýně. To byla jedna z nejtěžších chvil v životě, byl jsem poprvé v zahraničí, neuměl jsem anglicky a celá situace byla velmi stresující. Ostatně stres z neznámého mohl být také jednou z příčin, proč se záchvat dostavil. Od té doby jsem měl velké záchvaty zhruba jednou za půl roku, stávaly se ve škole, v práci, s kamarády. I přes antiepileptickou léčbu se nedařilo zcela vymýtit a epilepsie výrazně zasahovalo do mého života.

I přes komplikace jste po střední škole přistoupil na práva. Po 2 letech jste však musel přerušit. Jak velkou roli v tom hrála epilepsii?

Hlavní. V době studia práv jsem měl nejvíce záchvatů, cítil jsem se často unavený. Myslím, že to souviselo se stresem a přepětím, které studium práv doprovází. Studium jsem musel přerušit. Bylo mi 22 let, stav se nezlepšoval, a tak jsem se rozhodl, že se na školu nevrátím. Vrátit jsem se moc chtěl, ale bál jsem se, že by mohlo dojít opět ke zhoršení mých potíží.

Nakonec jste šel pracovat?

V té době jsem se rozhodl pro změnu a odcestoval do Londýna. Tam jsem 1,5 roku pracoval jako barman. Poté jsem odjel do Dánska, kde jsem strávil 4,5 roku. Pracoval jsem tam opět jako barman a současně jsem vystudoval bakaláře na Obchodní akademii v oboru management. Škola v Dánsku mě bavila mnohem více než na Slovensku, vnímal jsem tam naprosto odlišný přístup zaměřený více na cíl a nebyl na mě kladen takový tlak.

Práce barmana se pro člověka s epilepsií na první pohled nezdá úplně vhodná. Neměli jste potíže s porušením životosprávy?

Neměl, práce mi volno vyhovovala, mohl jsem například den pracovat, poté mít den. A nepracoval jsem na noční směny, což by mohlo být náročné. Zpětně vidím, že jsem si tu práci vybral, protože jsem věděl, že ji případně mohu poměrně rychle změnit, kdyby se cokoliv stalo.

Mluvil jste o své diagnóze se svým zaměstnavatelem či s kolegy?

O své diagnóze jsem nemluvil. Nosil jsem náramek pro lidi s epilepsií, lidé si toho mohli všimnout. Nedržel jsem to nijak v tajnosti, nicméně nijak jsem se tím nechlubil.

Styděl jste se za to, že máte epilepsii?

Dá se říci, že ano. Slovenská mentalita obecně není v tomhle úplně vstřícná. Mám pocit, že lidé nepřijímají ostatní je jejich „handicapem“, ať už se jedná o epilepsii, nebo například o psychické potíže. Jednoduše se o tom nemluví, lidé se za svou jedinou mluví a toto téma je stále tabu. Zkrátka jsem s nemocí žil a tak nějak jsem ji skryl. Nebylo to vždy lehké.

Měl jste oporu v rodině, přátelích, okolí?

U blízkých jsem bohužel příliš opory nevnímal. Nejvíce mi pomohli lidé z křesťanské komunity. A také Boží slovo, které na mnoha místech říká: „Mám tě rád takového, jaký jsi.“

Vraťme se zpět k Vaší práci. Po návratu jste začali podnikat, založili jste vlastní společnost Nu3o a dnes provozujete e-shop s „barevnými latté“. Jak se tento nápad zrodil? Jakou roli v něm hrála epilepsie?

Je to takový klasický příběh člověka s chronickým onemocněním. Často jsem se cítil společností nepřijímaný. Chtěl jsem s tím něco udělat, a tak jsem se hodně zajímal o své zdraví, snažil jsem se pomoci i alternativními cestami. Zajímal jsem se o veganství, čisté rostlinné produkty, superpotraviny. Navíc jsem milovník kávy, která mi ovšem osobně vzhledem k epilepsii nedělá dobře. Hledal jsem zdravější alternativy ke kávě a na trhu jich moc nebylo. S trochou nadsázky se dá říci, že díky epilepsii Společnost Nu3o vznikla.

Na Slovensko jste se vrátil po 6 letech v zahraničí, co Vás k tomu vedlo?

Domů mě táhla hlavně slovenská krajina, touha založit si rodinu, začít žít takový pěkný běžný život. Mám pocit, že v těch 22 letech, kdy jsem opustil školu, jsem se jakoby odpojil od cesty, kterou od člověka očekává — dostudovat, pracovat, mít rodinu. Pár let jsem svůj život dával do kupy, nevěděl jsem přesně, kam směřovat. Poté přišlo Nu3o, které mi dalo novou vizi. Našel jsem něco, s čím se ztotožňuji, něco, co mě baví, naplňuje. Měl jsem pocit, že tohle jsem já.

Dnes nabízíte lidem řadu variant barevných latté od malinového po zázvorové a nabídku rozšiřujete o další zdravé doplňky stravy. Všechny produkty vymýšlíte a vyrábíte sám? Jaké byly Vaše začátky?

Ano, latté nápoje připravuji sám. Poprvé jsem začal testovat různé bylinky a superpotraviny, v kuchyni jsem míchal různé kombinace a snažil se docílit co nejlepší chuti. Takovým mým dítětem je kurkuma latté, na něj nedám dopustit. Před pár lety jsem si přečetl článek o tzv. zlatém mléku a ten mě hodně inspiroval. Napadlo mě, proč něco takového neudělat. Úplně první nápad byl vytvořit slovenské zlaté mléko bez konzervantů a umělých látek. S kurkuma latté jsem si hodně hrál, různé zdravé ingredience jsem v kuchyni míchal asi půl roku. Postupně k nim přibyly další velmi zajímavé a nutričně bohaté příchutě.

Nu3o je dnes Vaše hlavní zaměstnání?

Ano, v současnosti se věnuji pouze Společnosti Nu3o, ale uvažuji také o dalším zaměstnání. Citím, že potřebuji změnu, začlenit se více do kolektivu. Poslední rok a půl mám svého distributora, který mi pomáhá dostat produkty do kaváren na různých místech Slovenska, což mi umožní věnovat i další práci.

Domnívám se, že Vaše latté nápoje ocení nejen lidé s epilepsií, ale všichni ti, kteří pečují o své zdraví. Přesto máte nějaké ohlasy na Vaše produkty z řady lidí s epilepsií?

Upřímně musím říct, že žádného epileptika neznám. Je paradoxní, že epilepsii má tolik lidí, ale já za ty roky nepotkal ani jednoho. Ohlasy z řad lidí s epilepsií nemám, ale lidé si barevná latté pochvalují, za což jsem velmi rád. Motivuje mě to k další práci.

Jaké jsou Vaše pracovní vize a plány s Nu3o do budoucna?

Rád bych přišel na trh ještě s dalšími produkty. Například jsem mimo zmiňovaných latté nápojů vytvořila vlastní veganský protein. Chtěl bych v podobném duchu pokračovat. Myslím si, že na Slovensku je stále velký prostor pro podobné zdraví prospěšné výrobky.

Málokdo si jde za svými pracovními vizemi tak jako Vy a založení vlastní společnosti je náročný a velmi odvážný krok. Je něco, co byste doporučili lidem s epilepsií, kteří o něčem podobném uvažují?

Obecně má život s touto diagnózou své výzvy a těžké chvíle. Tento fakt je třeba přijmout a vyrovnat se s ním. Z vlastních zkušeností vím, že čím více s tím člověk bojuje, tím více problémů si přivodí. Ať už fyzických, nebo psychických. Dlouho jsem se s epilepsií nemohl vyrovnat ani já. Je to něco nepříjemného, ​​co váš život naprosto změní. Zpětně bych řadu věcí udělal jinak. Méně bych s tím bojoval a byl sám se sebou trpělivější a soucitnější. Ale k tomuto uvědomění si musí dojít každý člověk sám. Život s epilepsií je taková škola. A co se člověk také potřebuje naučit, je usměrnit své cíle na realistické a udržitelné. Nu3o je jeden z příkladů, že epilepsie není překážkou ve uskutečnění cíle, který si člověk předsevzal.