Epileptický záchvat ve škole: Jak se na něj připravit?

Epilepsie je jednou z nejčastějších chronických nemocí u dětí a také noční můrou řady učitelů. Některé epileptické záchvaty mohou mít i zcela nepatrnou podobu a snadno je můžeme zaměnit s projevy nepozornosti a zmatenosti. Co byste měli vědět, pokud máte ve třídě žáka s epilepsií? Jak postupovat v případě záchvatu?

Petra Onderková

Začátek školní docházky je přelomový moment v životě každého dítěte, tím spíše pro dítě nemocné. Mění se dosavadní pravidelný režim, jehož význam je u dětí s epilepsií obzvlášť velký. Dítě se setkává s množstvím nových situací, což pro něj může být emočně náročné.

Nebojte se zeptat

Rodičům dětí s epilepsií je doporučováno, aby o nemoci svého dítěte mluvili. Přesto někdy mohou cítit ostych nebo strach, jak k jejich dítěti bude přistupováno. Je vhodné si s rodičem domluvit schůzku, seznámit se s tím, jaká má dítě případná omezení a jaké potřeby. Ptejte se rodiče:

  • na spouštěče epileptických záchvatů,
  • případné náznaky nadcházejícího záchvatu, pokud se je u dítěte podařilo vysledovat,
  • jak se o dítě postarat během záchvatu i po něm a
  • jak zaznamenat průběh záchvatu pro potřebu lékařů.

Měli byste se dozvědět o všem, co dítěti pomáhá záchvatům předcházet nebo se s nimi co nejlépe vyrovnat. Všechny informace je vhodné sepsat společně s rodiči a vytvořit stručný a přehledný seznam, jenž by měl být dispozici i dalším pracovníkům školy, kteří jsou v kontaktu se žákem s epilepsií. Určitě by informace neměly zůstávat jen u třídního učitele. Zejména v případě dětí, které mají více vyučujících, ale měly by je získat například i paní družinářky. Děti s epilepsií užívají léky, které se nazývají antiepileptika. Ta mohou mít vedlejší účinky ovlivnující výkon dítěte ve škole.
Žák může být v důsledku užívání antiepileptik unavený, ospalý, apatický nebo se hůře soustředí. Může ale být i nadměrně aktivní, nepozorný a roztěkaný. Občas se také mohou projevit poruchy kognitivních funkcí (paměti, pozornosti, myšlení, koncentrace, schopnosti plánovat nebo organizovat činnosti).
Žádné potíže ale samozřejmě nastat nemusí. Není proto vhodné předem s jistotou očekávat, že právě u konkrétního žáka přijdou. Všechny zmíněné situace někdy doprovázejí i zhoršený prospěch dítěte nebo výchovné potíže. Pokud tyto situace nastanou, pedagogové by pak k dítěti měli přistupovat s tolerancí a doporučit rodičům návštěvu poradenského zařízení.

Nenápadná nemoc

Epilepsie je chronické onemocnění mozku projevující se opakovanými nevyprovokovanými epileptickými záchvaty. Epileptický záchvat je způsoben abnormálním výbojem elektrické aktivity v mozku. Velmi zjednodušeně lze říct, že celá naše nervová soustava funguje tak, že si nervové buňky (neurony) mezi sebou předávají elektrické impulsy. To je podstatou našeho smyslového vnímání, příkazů k provedení pohybů, ale i myšlení a emocí. Při epileptickém záchvatu dochází ke vzniku patologických (abnormálních) elektrických impulsů, takzvaných epileptických výbojů, které jsou buď příliš silné, nebo příliš synchronizované (velké množství elektrických impulzů proběhne ve stejném okamžiku). Tyto elektrické výboje dočasně naruší předávání informací mezi mozkovými bunkami a tím ovlivňují normální funkce mozku. Přesné místo nebo místa v mozku, kde výboj vznikl, i to, kam se v mozkové tkáni rozšířil, rozhoduje o tom, jak záchvat probíhá neboli co při něm pacient vnímá či co na něm během záchvatu pozorujeme.

Některé záchvaty mohou vypadat dramatičtěji: při generalizovaném tonicko-klonickém záchvatu dochází obvykle k pádu na zem, bezvědomí, křečím a k následným rytmickým záškubům končetin. Jiné záchvaty mohou být naopak velmi nenápadné, například takzvané absence se projevují pouze chvilkovými (několika sekundovými) poruchami vědomí, kdy se žák krátce zahledí, většinou přeruší nebo zpomalí činnost a nereaguje na okolí, což bývá často vnímáno jako pouhý okamžik nepozornosti.

První pomoc při epileptickém záchvatu

Různé druhy epileptických záchvatů samozřejmě vyžadují různé typy první pomoci. Pokud se seznámíte se zásadami první pomoci, budete v případě záchvatu vědět, co dělat, nepodlehnete panice a dokážete svému žákovi lépe pomoci. 

Generalizované záchvaty bez motorických projevů

(absence) jsou charakterizované náhle vzniklou, většinou krátkou ztrátou vědomí bez křečí. Jde o velmi častý typ záchvatů, a to zejména u dětí. Dítě se při tomto typu záchvatu nechová nijak výjimečně, většinou ustane v započaté činnosti, se strnulým výrazem hledí před sebe. Po skončení záchvatu není výrazně zmateno a vrací se k původní činnosti. Na záchvat si nepamatuje.

První pomoc: vzhledem k charakteru záchvatu není první pomoc většinou nutná. Zpozorujeme-li tento typ záchvatů u svého žáka, doporučíme rodičům návštěvu dětského neurologa. Jde o typ záchvatu, který nejčastěji uniká pozornosti dítěte i jeho okolí. I u dítěte již léčeného dochází někdy kvůli špatné informovanosti rodičů i učitelů k nedorozumění – dítě při záchvatu ani po něm nemůže reagovat na otázku nebo splnit uložený úkol, což mu činí potíže při výuce.

Tonicko-klonické záchvaty

se projevují náhlou a úplnou ztrátou vědomí, pádem a křečemi všech končetin, trupu a obličeje, obvykle zprvu propnutím (tonická fáze), poté rytmickými záškuby svalstva, takzvanými klonickými křečemi. Dítě si může při křečích žvýkacího svalstva pokousat jazyk, někdy se po záchvatu objevuje i pomočení a pokálení. Po takto proběhlém záchvatu bývá dotyčný často zmatený a výrazně unavený. Vlastní epileptický záchvat trvá několik minut (většinou dvě až tři), pozáchvatová zmatenost může někdy trvat i hodiny.

První pomoc při velkém epileptickém záchvatu:

  1. Klid: Zachováme klid a uklidníme přítomné
  2. Bezpečné místo: Pokud dítě ještě neleží, položíme jej na zem na záda. Z okolí dítěte odstraníme všechny předměty, o které by se mohlo poranit. Jestliže to nepřipadá v úvahu (například u předmětů příliš velkých), dítě co nejšetrněji odsuneme z jejich přímého dosahu. Pokud je ve vodě, přeneseme ho na souš. Podložíme dítěti hlavu něčím měkkým, uvolníme oděv u krku.
  3. Neomezujeme: Záchvat se nepokoušíme zastavit. Nebráníme křečím a záškubům, rozhodně dítěti nerozevíráme ústa a nic do nich nevkládáme, nepáčíme čelist ani nic podobného.
  4. Bezpečná poloha: Pokud dítě při záchvatu silně sliní, otočíme mu hlavu na stranu, aby sliny volně z dutiny ústní odtékaly. Dojde-li ke zvracení, otočíme na stranu nejen hlavu, ale celé tělo.
  5. Čas: Pokud je to možné, sledujeme, jak dlouho záchvat trvá.
  6. Dech: Po skončení záchvatu kontrolujeme, zda se dítě probírá k plnému vědomí a zda dýchá. Při nedostatečném dýchání zahájíme resuscitaci.

Pokud dítě po odeznění záchvatu dýchá normálně, uložíme jej do zotavovací (dříve „stabilizované“) polohy na bok. Zajistíme přívod čerstvého vzduchu, dítě přikryjeme dekou, čímž zabráníme podchlazení, a dohlížíme na něj až do doby, kdy se zcela probere nebo s námi dokáže „normálně“ slovně komunikovat. Případně mu pomůžeme zaujmout polohu, kterou ono samo chce. Jestliže se dítě už s epilepsií léčí a nedošlo-li při záchvatu ke zranění, není většinou důvod k akutnímu lékařskému ošetření. Pokud se u dítěte jednalo o první záchvat v životě nebo o záchvat, který se od jeho předchozích zásadně odlišoval, je nutné zavolat rychlou záchrannou službu. Děti, které mají po záchvatu známky poranění, by měly být převezeny k odbornému vyšetření.

Více o diagnóze epilepsie se můžete dozvědět v publikaci Epilepsie a dítě. Ta je zdarma ke stažení na stránkách Společnosti E, neziskové organizace, která již více než 30 let podporuje děti i dospělé s epilepsií a jejich blízké. V případě zájmu více o tuto problematiku nabízí také online školení na téma Nebojte se epilepsie, stačí se ozvat na e-mail: info@spolecnost-e.cz

Příběhy

Na začátku první třídy se ukázalo, že učitelka je sice vstřícná a snaží se, ale situaci kolem Lindy, která byla roztěkaná a rušila, tak úplně nezvládá. Nedovedla se zároveň pořádně věnovat jí i ostatním dětem. Popravdě to asi není jednoduché, když má dětí sedmadvacet. Po naší dohodě s ředitelem a psycholožkou začala Linda chodit od listopadu do vedlejší třídy s tím, že když se věci nezlepší, půjdeme do poradny. Ale najednou to jde. Nová paní učitelka je vlastně přísnější, ale klidná a umí vystihnout, co má v tu chvíli přesně s tou naší cácorou udělat. Někdy, když Linda blbne nebo lelkuje, ji posadí v klidu dozadu k hračkám, ať přerovná kostky, jindy jí dá menší úkol než těm ostatním. Taky ji chválí, když se jí něco povede, třeba i jen ty přerovnané kostky. Dokonce se Linda prý teď i víc soustředí, a hlavně chodí do školy radši než předtím. Už si našla jednu kamarádku.

Jednoho dne nám paní učitelka řekla, že se dcerka ve školce divně chovala, třásla se, stála a nemluvila, ale když na ni paní učitelka promluvila, přešlo to. Tehdy nám ještě nebyl nikdo schopný říct, co se děje. Ale později už přišly další takové příhody a nakonec přímo při prvním EEG vyšetření proběhl první velký epileptický záchvat. Dostali jsme diagnózu epilepsie a začali s ní bojovat.

Radek měl štěstí na paní učitelku i na kolektiv, který je úžasný – děti jsou spolu od první třídy. Když se Radkovi přihodí záchvat, přiběhnou, podrží ho třeba za ruku, počkají, až to přejde, a běží za paní učitelkou, že Radek už to, paní učitelko, zase měl.