“Epilepsie mi dopomohla k vysněné práci učitele,” říká Michal

“Nebojte se o epilepsii mluvit. Pokud někdo o vašem problému neví, nikdy vás nemůže pochopit.” 

Michala v jeho 25 letech postihl velký epileptický záchvat, který mu změnil život. Nutno podotknout, že k lepšímu. Splnil si svůj velký sen a stal se učitelem ve ScioŠkole. Díky nemoci začal také běhat, po roce tréninku dokonce uběhl půlmaraton a běhat doposud nepřestal. Dnes pro něj tento sport představuje příjemný relax. Pokud zrovna neběhá po Praze, snaží se být dobrým tátou ročního syna. 

Epilepsie mu změnila život. Zatímco dříve žil životním stylem, který nepatřil k těm ukázkovým, dnes je učitelem na ScioŠkole, sportovec a milující táta. Jak se dokázal s epilepsií vyrovnat a jak zvládá povolání učitele? Přečtěte si inspirativní rozhovor.

foto Michal Chalupa.1jpg

Prodělal jste epileptický záchvat trvající dlouhých 15 minut. Po takové události člověk často přehodnocuje svůj dosavadní život. Změnil se nějak ten Váš po této nevítané zkušenosti?

Epilepsie mi změnila život od základů. Před záchvatem jsem žil úplně jinak. Rád jsem se bavil na nejrůznějších akcích, často až do ranních hodin, životospráva a pohyb pro mě byly cizí pojmy.

Po prodělaném záchvatu jsem si uvědomil, že takhle dál žít nechci. Začal jsem si jinak vážit života a kompletně ho změnil. Přestal jsem pít, kouřit, začal postupně sportovat a dodržovat denní režim. Také jsem začal daleko více chápat svoji ženu, která rovněž žije s epilepsií. Před záchvatem jsem plně nerozuměl její únavě, náladovosti a dalším věcem, které se s epilepsií pojí. A co víc, díky této zkušenosti jsem si splnil jeden z mých největších snů a stal jsem se učitelem. 

Povolání učitele je poměrně náročný obor, který vyžaduje disciplínu, soustředění a nese s sebou velkou míru zodpovědnosti. Oznámil jste, že máte epilepsii hned při přijímacím pohovoru? Jaká byla reakce?

Ano, od začátku jsem chtěl být upřímný a otevřený, o epilepsii jsem řekl již na přijímacím pohovoru. Byl jsem přesvědčený, že pokud jim půjde o mě a mé schopnosti, nebude nemoc překážkou. 

A vyplatilo se to. ScioŠkola je škola s nadmíru lidským a otevřeným přístupem. Poté, co jsem na pohovoru oznámil, že mám epilepsii, mě překvapili otázkou: „A jak ti můžeme pomoci, aby ses u nás cítil bezpečně?“ Bylo to velmi milé a osvobozující.

Řekl jste o epilepsii všem svým kolegům? Jak se zachovali? 

Ano, byl jsem upřímný ke všem. Při záchvatu je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vědí, jak se v takové situaci zachovat. Kolegové byli skvělí, každý z nich se mě zeptal, co má při případném záchvatu dělat, aby mi pomohl. 

Omezuje Vás epilepsie nějakým způsobem v práci? Co považujete za největší překážku? 

Určitá omezení pociťuji, i když jsem si je zprvu nechtěl připustit. Největší překážkou je pro mě častá únava a nedostatek energie, kterou bych chtěl do práce vložit. Musím více odpočívat a dbát na dostatek spánku. 

Mí kolegové mi však od začátku vycházejí vstříc. Mám trochu jiný režim než ostatní, například nesloužím noční směny na školních zájezdech. V případě potřeby se domlouváme i na záskoku. A není to jenom o mně, když potřebuje jiný kolega, rád za něj hodinu převezmu. Máme opravdu dobrý kolektiv a to je velká výhra.

foto Michal Chalupa_3

Měl jste někdy pocit, že je toho na Vás příliš? Uvažoval jste někdy o změně zaměstnání? 

O změně zaměstnání jsem nikdy nepřemýšlel. Mám svoji práci moc rád a naplňuje mě. Pouze na začátku, kdy toho bylo více, jsem zvažoval zkrácení pracovního úvazku. Vedení však bylo velmi vstřícné a úvazek mi nakonec zůstal stejný. Domluvili jsme se, že místo odpolední výuky budu vykonávat práci pro školu doma, kde mám větší klid a prostor pro odpočinek. 

Lidí s epilepsií je poměrně mnoho a to, že máte epilepsii by mohlo být v jistém slova smyslu přínosné i pro děti, které učíte. Díky Vám se mohou o této nemoci dozvědět více, naučit se první pomoci. Mluvíte o tom s nimi? 

Nedělám rozdíly mezi dětmi a dospělými, byl jsem k nim stejně upřímný jako ke svým kolegům. Ve ScioŠkole klademe velký důraz i na vzájemné vztahy a rozvoj charakteru dětí. Sdílíme spolu své radosti i bolesti a o mé nemoci se bavíme poměrně často.

Vysvětlil jsem jim, co život s epilepsií obnáší, jaká je první pomoc. Dokonce jsme měli naplánovaný celý projekt na pomoc lidem s epilepsií, který byl spojen se Společností E. Bohužel nám to přerušila coronavirová pandemie, nicméně věřím, že se k němu vrátíme. 

Někomu by se mohlo zdát, že toto povolání není vhodné pro člověka, který se potýká s epilepsií. Setkal jste se s podobným názorem?

Měl jsem to štěstí, že jsem se nesetkal s nikým, kdo by zastával podobný názor. Sám jsem také neměl s přijetím do práce problém. Ale bohužel znám případy lidí, kteří jsou epilepsií svým způsobem diskriminováni a najít zaměstnání je pro ně obtížné. 

Epilepsii často doprovází také úzkosti a obavy z dalšího záchvatu. Vyskytly se u Vás  v průběhu práce úzkostné stavy? 

Ano, bohužel se nevyhýbají ani mně. Nejčastěji přicházejí, když vystoupím z takzvané komfortní zóny. Například při školních výjezdech. Vadí mi, když jsem na místech, kde to neznám a změní se mi můj zaběhnutý denní režim. Úzkosti jsem také míval při poradách. Byl jsem nervózní z toho, co by se stalo, kdybych dostal záchvat. Naštěstí se tyto obavy už objevují minimálně, zejména díky tomu, že se s nimi učím pracovat. 

Co Vám pomohlo tyto situace zvládat?

V první řadě se snažím docházet na terapie, ale také si sám aktivně zjišťuji, jak funguje mozek při stresu a úzkosti, co proti tomu pomáhá. Zkouším zařazovat různé meditace, relaxační techniky a pomohla mi také Společnost E pořádáním epi webinářů. 

foto Michal Chalupa_2

Vím o Vás, že kromě Vaší práce máte také rád běh. Dokonce jste rok po velkém záchvatu uběhl půlmaraton. To je pro tělo velká zátěž. Měl jste ze závodu obavy? 

Půlmaraton pro mě představoval určitý druh terapie. Myslím, že pokud bych tenkrát netrénoval, propadl bych velké depce z toho, co se stalo. Poctivě jsem se připravoval, běhal jsem skoro denně, chodil do fitka a absolvoval řadu malých „přípravných“ závodů.  

V té době jsem si nechtěl ani připouštět, že se mi něco může stát. Běh se stal určitou drogou a bylo mi tak nějak všechno jedno. Běžel jsem ho i přesto, že mi to lékař nedoporučil. Navíc má žena si to také nepřála. Zaběhl jsem ho nakonec hlavně díky tomu, že jsem neskutečně tvrdohlavý. Když si na to vzpomenu, zpětně nechápu, jak jsem zvládal v takové míře pracovat a sportovat.  

Jakou roli hraje běh ve Vašem životě dnes, stal se jeho součástí?

Od té doby, co jsem začal trénovat na půlmaraton, jsem s běháním nepřestal. Jen se ho už snažím nebrat tak vážně, ale spíše jako relax po celém dni stráveném v práci. Jsem od přírody lenoch, ale pokud si naplánuji běh, tak většinou jdu. Běh je totiž něco, co mě vážně baví. 

Je něco, co byste rád vzkázal lidem s epilepsií?

Nebojte se o epilepsii mluvit. S kýmkoliv – s rodinou, přáteli, kolegy. Protože pokud někdo o vašem problému neví, nikdy vás nemůže pochopit. 

Vycházej ze skutečných rizik, ale i z možností a příležitostí.

  Chcete podpořit lidi s epilepsií, můžete zde:

    Fialový klub dárců na podporu lidí s epilepsií

Fialový-klub-6

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

12 − 2 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..